Únor 2008

Telegrafní drát.

19. února 2008 v 0:35 | Hanaska |  Pavouci
Název dnešního článku o pavoucích jsem si vypůjčila z knihy ŽIVOT PAVOUKA od "básníka hmyzu", kterým byl nazván autor J. HENRY FABRE.
J.H.Fabre je autorem deseti objemných svazků, v nichž pod názvem Souvenirs Entomologiques uložil výsledky svého padesátiletého pozorování, studia a pokusů s hmyzem.
Dnes proložím několik vybraných fotografií pavouků úryvky z této knihy, která byla u nás vydána v roce 1925.Snad se milovníkům přírody a hmyzu budou líbit, tak jako mně.
Hranatá Epeira s neobyčejně jemným břichem utkala si síť mezi dvěma keři vavřínu, v šíři skoro jednoho metru. Slunce praží do sítě, kterou pavouk již časně z rána opustil. Pavouk je ve své denní skrýši, již lehce vypátráme, sledujíce "telegrafní" vlákno.
Je to komůrka vytvořená z uschlých listů spojených dohromady několika vlákny pavučin. Úkryt je pěkně hluboký, pavouk v něm celý zmizí vyjma tučného zadečku, jenž zamezuje vtup do útulku.
Jsa zapadlý celou přední částí těla do temné komůrky, pavouk jistě nevidí, co se děje v jeho síti. I kdyby měl znamenitý zrak, ač ve skutečnosti je poloslepý, poloha, v níž odpočívá, určitě by mu znemožňovala něco vidět. Či se vzdává lovu v jasném světle denním? Ani ho nenapadne.
Podívejte se:
Pozoruhodné.
Jednu zadní nožku má vystrčenou ven z litnatého úkrytu, signalizační vlákno končí právě na konci této nožky. Každý, kdo uzřel pavouka v této poloze, jak drží jakoby v ruce koneček vlákna, poznal jeden příklad úžasné zvířecí obratnosti.
Dejme tomu, že se objeví na scéně nějaká kořist: spáč probuzený jemným zachvěním "telegrafního" vlákna, rázem se vzchopí a spěchá do sítě. Kobylka, kterou jsem sám vložil do sítě, připraví klímajícímu pavouku takové příjemné probuzení a bohatou hostinu. A je-li spokojen on se svým plným břichem, já jsem ještě spokojenější s tím, co jsem spatřil.
Tato příležitost je příliš dobrá, než abych nezkoumal, co se bude díti za okolností ještě příznivějších pro moje pozorování. Druhého dne ráno přestřihnu "telegrafní drát", tentokrát delší ruky, jež vede právě jako včera ke konečku zadní nohy pavouka. V tu vložím do pavučiny dvojitou kořist, kobylku a šídlo. Toto víří divoce křídly, ona pak buší zoufale zadními nohami. Síť se zmítá tak prudce, že shodila několik suchých listů právě vedle pavoukova úkrytu.
Avšak tento pohyb, třebas se udál v bezprostřední blízkosti skrýše, nevyruší nijak klimbajícího pavouka, jenž se ani neobrátí, aby se podíval, co se děje. Jakmile jeho signálové vlákno přestane fungovati, neví ničeho, co se děje kolem. Po celý den zůstává skryt bez pohnutí. Večer v osm hodin spěchá dolů utkati si novou síť a tak konečně najde tučnou kořist, o níž neměl po celý den ani zdání.
A ještě jednu věc. Síť bývá často roztřásána větrem. Jednotlivé části podpůrné stavby, rozechvívané větrem, jistě donášejí pavouku zprávu o svých pohybech. Ale ten přesto nepouští svého úkrytu, nebaje vůbec pohybu sítě.
A jeho signálové vlákno je tudíž něčím lepším než pouhou šňůrou poplašného zvonce: je to skutečná telefonní šňůra, podobná naší, jež přenáší do dálky nekonečně jemné zvukové záchvěvy.
Drže telegrafní vlákno drápkem na noze, pavouk doslova naslouchá nohou, postřehuje i nejslabší záchvěvy, takže přesně pozná pohyby, působené chycenou kořistí od pouhých větrných záchvěvů.
A to je konec úryvku z knihy J.H.Farbeho o pavoučím telegrafním drátu.